F. HALAS
(1901–1949)
SMRT
Vysmát se stínu když za zády se krčí strachy bez sebe
smrt rychle zhasí tvář
a novou hvězdu rozžehne
Naslouchejte něžnému praskotu jejích čistých kroků
ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen
za umírání lásek
V kamení hlíně zasuto je žití naše
pro ztrátu hadí koruny své hlavy neplačte
ta země nás už necítí
Tisíckrát polykajíce štěstí polkli jsme jen smrt
nápadníci hrobů hlas volá
přes bdělost kohoutů za kuropění
V dutině noci nepovšimnut leží roh hojnosti
smrt jej vysypává a umrlec v ústech hvězdu
milosti spánku se dovolává
Hřbitov je nassát jedy nebesa nikdy je nepřijmou
Kristus rozežraný měděnkou dotrpěl
přízraky shrbených stínů znovu prodávají jej
F. HALAS
(1901–1949)
DEATH
Laugh at the shadow, when still behind your back it crouches, with terror senseless;
Quickly death blows out the face’s light,
A new star kindling.
Hark to the gentle crack, its steps pure sounding;
That crack we heard at combing of women’s flowing hair,
At each love’s dying.
In gravel, dirt, our life is set,
Then shed no tears for loss of serpent’s crown,
That earth feels us no more.
A thousand times we drank of happiness, and swallowed only death:
Betrothed to graves, a voice is calling
Above the vigil of the cocks at crowing.
Amid the hollowness of night the horn of plenty lies unseen:
Death empties it, and the corpse, that holds in mouth a star,
Calls out for the boon of sleep.
Through the graveyard poisons seep, by heaven rejected,
Christ, to green corroded, lies in death,
By crouching shadows’ images anew betrayed.