J. NERUDA
(1834–1891)
ROMANCE O ČERNÉM JEZEŘE
Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.
Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá—
ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá.
Snad česká pohádka tam, z krajů vyhostěná.
Snad dávných bohů kruh tu kryje sklenná stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem—
Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!
Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.
J. NERUDA
(1834–1891)
THE BLACK LAKE
So silent lies the water, deep and deathly sad:
Around, the silent wood, like grieving myrtle dark,
The dreaming shore, and brown the moss that on it grows,
And any flower the moss reveals is pale as wax.
Here sounds no hum of bees, no singing bird is here,
Only, through empty skies, at times a bird of prey
Screams, and the echoing hills give back a sound as sad
As the sudden sob of muffled tears from far away.
My eyes, with dreams bemused, stare through the water black—
That pool unfathomed, what does it hide below?
Some old Bohemian legend, banished from the land?
Hides here that glassy wall some ring of ancient gods?
Rests here perhaps our great Bohemian hero band?
Noble and heroic, like the gods were you,
Forgotten by Bohemia’s land forlorn,
Forgotten quite by all this generation new.
If they should weep for all their nation’s grief,
Then that dark lake would swell into a darkling sea.
If they, from living breast, should sigh, their sobbing breath
Would send the lake in flooding deluge past its banks.
Below the water’s edge, uneasy is the dream
And ruffled by the breath of them that lie below.
But now their breath is quiet—the breathing of the dead,
Across the lake like chilling breeze it seems to blow.
Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.
Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byly blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.
Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolu,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup’ v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a náhle v nepokojných tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.
Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě—
tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup’ by ku čárných bájů kolu—
já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být—a mne to táhne dolů.
Perhaps our underworld is here, the dusk beneath the lake.
Through summer twilight once I gazed towards the hills
And saw, along the forest side, some figures strange
Like troops, descending to a cavern deep in rocks.
They seemed no human shapes but rather wisps of cloud,
Through trunks they moved, from branch to branch among the brake,
Before the eye could catch them, drawing near and low
And then, like greyish cloud, dissolving in the lake.
Each day death sends them forth, from living tables haled,
And night-time is too short for all to pass below.
But when the morning hours weave on the shining light,
The shades remaining turn and hurry to the woods.
Each time I stepped within the black woods’ edge
Among the noise of steps I heard strange whispers fly,
And suddenly, with racing blood, I felt on me,
Gazing from gloomy copse, the stare of ghostly eye.
Bend down and gaze upon the trailing creepers brown
Below the water, see the lovely net they form—
Sure something must lie there, within that water calm,
And something must lie hid, within that massive pool.
How light would be that leap, how soft that fall below!
That ring of magic lore would open up its pit—
I know, I firmly hold, that something sleeps below—
For something must lie there, that draws me down to it.
BALLADA HORSKÁ
“Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,
po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?”—
“Rány hojí otevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.”—
“Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?”—
“Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není,
nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni.”
Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních poli—
“Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí.”
S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží—
“Dej mi to své mladé listí, jahodino boží.”
MOUNTAIN BALLAD
“Say what salve can close a wound
(Nanny, speak to me),
Heal and save from death a man
Wounded grievously?”
“To heal a mortal’s open wounds
In a body ailing,
The spring juice of the plantain herb
Is alone availing.”
“What is there can bring relief
(Nanny, speak to me),
When a head is hot with pain,
Throbbing ceaselessly?”
“To heal a head so feverish hot
Nothing else is good
Save the strawberry plant’s young leaves,
Gathered in the wood.”
From the cottage ran the child
Into the near-by field.
“Plantain herb, give me your juice,
That pain of man be healed.”
From field to woods through thorns, through briars,
Onwards ran the child.
“Give me of your tender leaves,
Blessed strawberry wild.”
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží;
na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.
“Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý—
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!”
Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:
jak to dětská duše snila,
vůle boží vyplnila.
Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.
She quickly gained what she had asked,
To church then sped away:
Jesus, stretched upon the cross,
Before the altar lay.
“See, I bathe Thy holy side,
Thy breast with ointment smear,
Thy dear wounds will heal again,
Jesu sweet, my dear.
Fresh leaves from the woods I lay
Upon Thy forehead sore,
The piercing fever’s heat shall burn
Thy dear head no more.”
The great bells on the church’s top
Their summons loud are pealing.
The people gather, strike their breasts,
Before the wonder kneeling.
What her childish dream had willed
By the grace of God fulfilled.
That village still an image keeps
Of the Saviour born.
There are no wounds upon His side,
Upon His brow no thorn.
On all His body lilies white
Shining, as at dawn.
ROMANCE O KARLU IV
Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu—
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
“Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína—dolej výš—
dnes, pane Bušku, čehos zvíš.”
král Karel vesel káže.
“Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo—
toť první víno, které v Čechách zrálo—
aj tedy vzhůru, pijme již!”
A pili—král však náhle prsknul—
“To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz.”
a zlostně rukou mrsknul.
“Eh-vezu révu z Burgund sem,”
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
“a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem.
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!”
THE BALLAD OF CHARLES IV
King Charles, with Bushek of Vilhart,
Sat down beside an oaken board.
Together many a cup they’d drunk
And many a hearty wassail roared.
“Come set out cups of gold, good page,”
In merry mood proclaims the king,
“And pour out wine—nay fuller yet,
Today, Bushek, thou’lt see a thing.”
“Hear me, Bushek, on these grapes
Last year our sun of home did shine.
Come, raise your glass and drink today
Of this, the first Bohemian wine.”
They drank—the king in fury spat.
“I called it wine? This bitter froth!
This killing stuff! It twists the mouth.”
And down he dashed his hand in wrath.
“I bring here vines from Burgundy,”
In rising anger spoke the king,
“And from Bohemia’s noble land
I see such bitter wormwood spring.
For sure I’d tartest aloes reap
If I should sweetest peaches sow,
And here, if one would roses plant,
Hollow mockery would grow.”
“Však jaká země—taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí—
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas—
mám já to bídu s vámi!”
Přec zase číši k ústům zdvih’,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen—aby marně nezahálel—
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk’
a po jazyku válel.
“Ba je to bída” děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
“Mám žízní umřít?—na mou víru,
Ty’s oslep’, páže—nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš?—
a dej mi dobrou míru!”
“Sure, but the folk are like the land.
If all the saints, to teach you, came,
(Should Czechs pay heed) be thankful, saints,
If blows at you they would not aim.
As well to thresh a sheaf of straw.
Try what I will—a day or two,
And all is turned about again.
Such rank return I have of you.”
Yet raised he to his lips the cup
And drank: his fine wide eyes now gave
A stealthy glance towards his friend:
Bushek sat silent as the grave.
And, but to find a thing to do,
He wet his lip the cup along
And to his palate pressed the wine,
And rolled it slowly round his tongue.
“Aye, wretched,” said the king, and quick
He helped himself to wine the while,
So quick, as barring argument,
But round his lips now played a smile.
“Shall I then die of thirst? By heaven
Thou’rt blind, good page. Dost thou not see
An empty glass before me lies?
And let thy measure generous be!”
Pij, Bušku—již se nezarmuť—
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý—
a našel již v tom víně chuť.
Víš—zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas—
my, myslím, se už vpili.”
“Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní—trochu drsná zdá se—
však květe po svém, v osobité kráse—”
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice—
“ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více.”
“Come, Bushek, drink. Be no more sad!
Thy king’s wise words now savour.
My tongue discerning (as ’tis known)
Has found this wine’s own flavour.
It hath its own peculiar charm,
One needs must try, dear Bushek, see—
First harsh perhaps, yet sweeter then,
Its taste by now is come to me.”
“Why, see, my lord, just so our folk—
With temper strange and seeming rude—
Yet flowers in beauty all its own.”
Vilhart, at once in merry mood,
Thus suddenly his silence broke.
“Look close upon that folk, I pray,
And thou to them wilt press thy lips,
Nor ever take thy lips away.”