Page:A Book of Czech Verse.pdf/46

This page has been proofread, but needs to be validated.

J. Neruda (1834–1891)

Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.
Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byly blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.

Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolu,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup’ v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a náhle v nepokojných tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.

Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě—
tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup’ by ku čárných bájů kolu—
já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být—a mne to táhne dolů.

 

38