S. Čech (1846–1908)
Odtud blesklo cosi—
zasvitly tam kosy
v jitřním pablesku,
s nimi na rameně
muži odměřeně
vyšli na stezku.
Postavy to silné;
ruce tvrdé, žilné;
osmahlá je pleť;
i hruď, zpráhlá žárem,
režných košil spárem
svítí jako měď.
Sbor ten, s krbci v pasu,
došel k moři klasů,
kosy sklonil v zem,
nahoře pak na ně
složil drsné dlaně,
chvíli postál něm.
Ještě v zadumání
rozhlíží se plání
přes ten zlatý les,
pnoucí se tu v pýše
po široké líše
naposledy dnes.
56
