J. Neruda (1834–1891)
ROMANCE O KARLU IV
Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu—
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
“Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína—dolej výš—
dnes, pane Bušku, čehos zvíš.”
král Karel vesel káže.
“Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo—
toť první víno, které v Čechách zrálo—
aj tedy vzhůru, pijme již!”
A pili—král však náhle prsknul—
“To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz.”
a zlostně rukou mrsknul.
“Eh-vezu révu z Burgund sem,”
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
“a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem.
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!”
44
