Page:Modern Czech Poetry, 1920.djvu/86

 

pak ticho zas a pak zas šumot křídel,
a cítím v srdci,
že celý vesmír v dlani Boha dřímá
a spokojen jdu spat;
vždyť v ní je všady, všady jest můj domov.

Na trávě skví se rosa,
dech země vidím, v bílé páře stoupá
jak tucha jitra k nebi,
kmen břízy bílý i hnědý suk dubu
si rozumějí v tomto pološeru,
a tajné příbuzenství
i křemen cítí s vlnou, jež ho hlodá,
sta snů kol proplítá se
a na mé svadlé skráni
mi tepou křídly,
jak hnědé velké můry noční
na vráskovitém kmenu
dutého jilmu, z něhož vyletěly.
Ó noci, rozhoď po nich
síť stínů svých, ať brzy
nad stromů vrcholky, nad hřbety horstva,
jak v lehké zbroji Roland vítězící,
se zvedne jitro!

Slyš pěnice hlas v mlází!
Ó jásám blahem, kdosi cítí se mnou.
Snad právě krmí mládě,
jak duši svou já krmím myšlénkami.
Ó pěj, ó pěj, vždyť proměněné v tóny,
mé sny a tuchy spíše dojdou k nebi,
spíš světu zachovány
mu po stoletích vyřídí můj odkaz,
jenž myšlénkou nes' zemi požehnání
a pozdrav lidstvu!

„Poutí k Eldoradu“ (1882).