O. BŘEZINA
(1868–1929)
JARNÍ NOC
Noc tiše zpívala, šum prvních zelení a jarních vod
byl její melancholické písně doprovod;
ve výši hvězdy, světelné kalichy nesmírné,
dýchaly těžkou vůni nadzemských vegetaci;
a ruce bratří mých, jak při smrti na prsou zkřížené,
ležely tiché a zklamané a jako kámen ztížené
zlomeny prací.
Však jejich ruce duchové k hvězdám se rozepjaly,
miliony duší na zemi a ve všech světech objaly
a dlouhý oddech radostných procitnutí,
sváteční vření věčného města,
duchových křídel šumění, hra větrů v mystickém osení,
orchestrů neviditelných zapění,
zdvihlo se v taktu jejich tajuplného gesta.
O. BŘEZINA
(1868–1929)
SPRING NIGHT
The night sang quietly; and Spring’s first shoots,
her murmuring streams, accompanied the solemn melody;
the stars above, like radiant goblets vast,
breathed in from growth unearthly heavy scent;
my brethren’s arms lay crossed upon their breast
subdued, as if in death, weighed down, at rest,
by heavy labour spent.
Yet they to stars their ghostly arms were holding,
a million souls in the universe enfolding,
and the long relief of waking joy,
the eternal city’s festive symphony,
through ghostly sowing the breeze, unearthly wings,
from unseen orchestras the strings,
to their mystic gesture moved in harmony.