J. S. MACHAR
(1864–1942)
POSEL
Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl.
Mě Leonidas vyslal umíraje . . .
. . . A padli všichni? . . .
. . . Po zákonech vlasti.
A těla barbarská se kol nich kupí
jak hory a s těch sláva Lakoniky
větrnou nohou po Helladě běží . . .
. . . A můj syn Agil? . . .
. . . Jako včely v úl svůj
tak spěla kopí perská v prsa jeho . . .
. . . Já smrtelného zrodila jsem syna.
Ó bozi věční, teď jsem matkou šťastnou! . . .
. . . Tak. Pravdu díš. Však neblahý já posel,
jenž slepým losem určen k službě trudné
jsem místo svoje opustiti musil,
kam poději se? Budu potácet se
ve světle denním, živá kořist Hádu,
a zhrda všech jen údělem mým bude.
A když pak zemru, nikým neoželen,
stín osamělý, Hádem bloudit budu,
neb druzí z boje víc mne nepoznají,
a k nim se hlásit sám—stud zabrání mi. . . .
J. S. MACHAR
(1864–1942)
THE MESSENGER
“Spartans, from Thermopylae I run;
Leonidas that sent me, as he died . . .”
“Then all have fallen? . . .”
“As their homeland’s writ
Had bidden them. Around, barbaric dead
Lie heaped like mountains. Thence, on airy foot,
Laconian glory speeds through Hellas’ land.”
“My son Agil . . .?”
“Like bees that seek their hive,
So flew a Persian spear within his breast . . .”
“. . . My son . . . he was a mortal. O ye gods
Eternal, now I feel a mother’s joy.”
“Why, so. Well spoken. Yet no blessing rests
On me the courier, whom a sightless chance
Has sentenced to this melancholy task,
Compelled to leave my post. And whither now?
To wander in the light of day, the spoil
Of Hades, living on; and, for my lot,
Contempt from all. And, when I die, unmourned,
A lonely shade through Hades’ halls to stray;
My comrades from the fight shall know me not,
And shame will let me call to them no more.”