J. VRCHLICKÝ
(1853–1912)
JARNÍ NOC
Ostrý vánek zahnal v dálku temnou chmůru.
Hvězdy tryskly, všichni ptáci byli vzhůru:
jeden tiká v trávě, druhý na jabloni,
v samé zvonky květů perly svoje roní.
V malé chatce malým oknem světlo kmitá,
opožděná můra bílá kolem lítá,
přihlédnu blíž, okno zkořen, s tenkou svíčkou,
a v něm stojí mladá dívka nad rakvičkou.
Bledé dítě plavovlasé, šestnáct roků,
za sestru či za bratříčka slza v oku
velká chví se a na bílé ruce padá,
jaký smutek asi nese svěží, mladá!
V svaté úctě nad tím děckem šel jsem kolem,
stejně zchvácen mírem dětským, dívčím bolem;
cítil jsem, co vykoupení i bol ztráty,
dívčí nevinnost a smrt že stejně svaty.
SPRING NIGHT
A biting wind drove on
The distant, gloomy cloud;
On birds unsleeping, shimmering starlight fell.
One sings among the grass,
One in the apple tree,
And pours its pearls within each flowery bell.
A light is winking through
A cottage window pane;
A moth is flying whitely round the glow.
I closer gaze; and there
With candle raised, a girl
Is standing where a coffin lies below.
Snow-haired, and pale of face,
A child of sixteen years:
For brother, sister small, a tear-drop steals
And quivers at her eye,
Then falls upon her hands:
What sadness now her childish sweetness feels!
I passed before that child
In reverence evoked
By maiden’s sorrow, child’s serenity.
Amid her bitter loss
I felt, like holy grace,
How sacred death—and virgin purity.
VÁNOCE
Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všechny struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.
Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy se střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.
Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil.
A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.
Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří,—
O vánoce! Ó vánoce!
CHRISTMAS
Above the snow-drift, sound of bells
Is fading into distant space.
The strings of every heart are singing,
Touched, this day, with youthful grace.
Each movement of the branches sees
A crystal shower of ice descend.
From roof to ground the icicles
Like massive organ pipes extend.
As if the earth with lilies bloomed
The fallen snowflakes freezing lie.
God lights up smiles—and window-panes—
And starlight shining in the sky.
Old songs are sounding in my heart,
As dreams to Bethlehem are winging.
Round my head, as in a snow-drift,
Dying sound of sleigh-bells ringing.
Sighing deep, I feel my heart
Once more through seas of rapture glide.
And bells are sounding, lights are burning.
Christmas tide! Oh, Christmas tide!