SVATOPLUK ČECH
(1846–1908)
Jak jitřním poupěti
plá krůpěj rosy,
jak prsten v objetí
svou perlu nosí,
jak nebe hvězdy jas
a křišťál horská sluj:
tak chová v každý čas
mé srdce obraz tvůj.
Spíš v dol se pohoří,
v souš moře změní,
spíš slunce dohoří
a luny skvění,
spíš ve mně živoucí
bít srdce ustane,
než k tobě horoucí
v něm láska doplane.
(1846–1908)
As when a dew-drop glitters
Upon a bud at dawn,
As when a single jewel
Upon a ring is borne,
As when the sky the starlight,
A cave a crystal holds,
So too my heart your portrait
For ever more enfolds.
The hills will change to valleys,
The ocean will run dry,
The sun will shine no longer,
The gleaming moonlight die;
The heart will cease its beating
Within my living breast,
Before my love that blazes
For you will sink to rest.
Na širokých polích
na dalekých polích,
jaká krása dnes!
Stébel husté davy
výše mužské hlavy
stojí jako les.
Klasů jasné vlny
těžkým zrním plny
šumí vedle cest,
a když van je sehne,
mezi nimi šlehne
na sta modrých hvězd.
V brokátovém hávě,
v plné letní slávě
září každý lán,
těší se své kráse,
všecek usmívá se,
sluncem zulíbán.
Však tu nivou náhle
prochvělo cos táhle
jako teskný vzdech,
jak by všechno zbledlo,
s uleknutím vzhledlo
k hrstce šedých střech.
Upon the rolling fields,
Upon the distant fields,
Today, what beauty lies!
The stalks in massed array,
As high as human head,
A spreading forest rise.
They rustle by the paths
As heavy grain weighs down
The shining waves of corn;
Then as they bow in wind
Among the stalks, like stars,
A flash of blue is born.
In glittering brocade
Each shining meadow gleams,
In summer glory dressed;
All smiling in its joy
To feel its loveliness
By sunny lips caressed.
Then like a frightened gasp,
Abruptly through the plain
A rippling shudder ran;
As if the fields grew pale
And turned in sudden fear
The clustering roofs to scan.
Odtud blesklo cosi—
zasvitly tam kosy
v jitřním pablesku,
s nimi na rameně
muži odměřeně
vyšli na stezku.
Postavy to silné;
ruce tvrdé, žilné;
osmahlá je pleť;
i hruď, zpráhlá žárem,
režných košil spárem
svítí jako měď.
Sbor ten, s krbci v pasu,
došel k moři klasů,
kosy sklonil v zem,
nahoře pak na ně
složil drsné dlaně,
chvíli postál něm.
Ještě v zadumání
rozhlíží se plání
přes ten zlatý les,
pnoucí se tu v pýše
po široké líše
naposledy dnes.
From there a light had flashed,
The glint of scythes that pierced
The dim-lit morning haze;
The scythes on shoulders borne
Of men that paced along
Towards the trodden ways.
Powerful, sunburnt men
Whose thick and hardened arms
The veins stood out upon;
And through the home-spun shirt
Each weather-beaten chest
Like burnished copper shone.
They came, with pouch on hip,
And laid their scythes to ground
Beside that waving sea;
Then on the handle set
Their hardened palms and stood
A moment, silently.
Still, thoughtfully they gazed
Where, sweeping through the plains,
That golden forest lay;
Across the broad expanse
Exulting in its pride
On this, its final day.