JAN KOLLÁR
(1793–1852)
SLÁVY DCERA
Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stoj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,
neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.
Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
O věkové dávní, jak noc vůkol mne ležící,
o krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k hltným Baltu celého pěnám:
krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
aj, oněmělť už, byv k ourazu zášti, jazyk.
JAN KOLLÁR
(1793–1852)
SLÁVY DCERA
Before my weeping eyes extends the land,
My people’s cradle once, their coffin now.
Stir not, for where you tread is holy ground.
O Tatra’s son, lift up your eyes to heaven,
Or turn towards that mighty oak
Which yet can spurn the ravages of time.
Yet worse than time is man, that in these lands
Has fastened, Slav, upon your neck a yoke.
Still worse than fierce war, more fierce than fire
Or thunder, is that blinded man who turns
In anger striking down his kin.
O ages past, around me like the night!
O land that mirrors all our pride and shame!
From traitor Elbe unto the eastern plains
That touch upon the faithless Vistula,
From Danube to the Baltic’s gulping foam,
Where once was heard the talk of Slavic men,
Today that tongue, by hate oppressed, is still.
Jako plavec radostivě tleská
k břehům vůni odtad nesoucím,
kde se Indus rouchem květoucím
skvostně šatí, co choť kmentem hezká:
Tak mým sladce rozkoš mnohobleská
srdcem proletěla třesoucím,
když jsem hlas tvůj uchem žádoucím
slyšel opět, milá řeči česká!
Třikrát štastných, jenž tě mají, vnuků,
dědictví všech jiných dávnější,
plné síly, krás i libozvuků!
Ó že jedno předce smutně hrozí,
to, že v této zemi krásnější
jazyk mají nežli srdce mnozí.
As when towards some scented shore
A swimmer strikes out joyfully,
Where Indus blossoms beauty wear—
A bride in all her finery:
So sweetly ran a shooting thrill
Of joy my trembling heart along,
When eagerly again I heard
The accents of my native tongue.
Threefold, its sons, your blessedness,
In this, your oldest heritage
Of music, strength, and loveliness.
How sad the threat, how fierce the smart,
That, in this loveliest of lands,
The tongue is sweeter than the heart!