Modern Czech Poetry/Pastel. (To Julius Zeyer)

by Jaroslav Vrchlický

12. PASTEL. (JULIU ZEYEROVI).

 

Rád ulice mám, místo dlouhé řady
pochmurných domů, v nichž se táhnou sady,
zdi kryté břečťanem, kam oko stačí.
Jak ticho tam, jen zřídka kdosi kráčí,
krok jeho dutě zní; mám rád je z jara,
kdy zdá se, mládím zeď že jihne stará,
kdy první lístky kmitou tísní stromků,
kdy sýkorka se ozve ve svém domku,
na bílé bříze, kdy i hlína voní,
a staré topoly jak v dumě kloní
se k oknům paláců a jaro tuší.

12. PASTEL (TO JULIUS ZEYER).

 

I love the roads that have not at their edges
Dark houses, but are fringed with garden-hedges.
Walls ivy-clad on all sides greet the eye:
So peaceful 'tis, and rare the passer-by,
His tread rings hollow; spring-tide best of all, —
Meseems, youth pulses in the ageing wall:
When in the throng of trees the leaves first glitter,
When in his home the titmouse starts to twitter,
On the white birches, 'mid the clod-born scent,
And ancient poplars pondering are bent
To palace-casements, with spring's advent filled;

Sám chodívám tu a v mé snící duši
jest jaro též. Dnes, poledne se smálo,
se stíny větví slunce po zdích hrálo,
jdu tudy — kroků hlas, má skráň se zvedá;
mně jeptiška vstříc kráčí, sestra šedá;
dva hyacinty kvetoucí se nese,
květ plápolavý na jednom se třese
a druhý jako měsíční svit bílý;
a posud zřím, jak jeptišky tvář chýlí
se nad květ, jak plaše zrak se kloní.

A fialky ze starých zahrad voní.

„Co život dal“ (1883).

Alone I rove, my dreaming soul is thrilled
With spring. Today a smiling noon-tide beamed.
Upon bough-shaded walls the sunshine streamed:
I wander, — steps resound. I lift my gaze;
A nun, grey sister, on my pathway strays:
Two blossoming hyacinths she bears with her,
On one a blazing blossom is astir:
The second doth a moon-white lustre shed:
And still I gaze, how the nun droops her head
Upon the flower; her timid eyes are bent.

Violets from old-time gardens scatter scent.

“What life gave” (1883).