J. WOLKER
(1900–1924)
BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.
“Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!”
Antonín dnes jak před lety dvacety pěti
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
J. WOLKER
(1900–1924)
THE EYES OF THE STOKER
The factories are quiet
And silent lie the streets.
The stars that fringe the moon
Have sunk to sleep.
One place alone in all
The town is still so late
Awake, its fiery eyes
Are open, as it cries
Into the night that here,
Where girders and machines,
Where boilers, levers rise,
Ten labourers unite
Their strength with steel, to change
Their arms and eyes to light.
Stoke up the oven fire,
Stoker, Antonin,
Power-station hand!
And Antonin, as five
And twenty years before,
With iron shovel swings
Again the furnace door.
The hissing flames leap out;
Made young again he stands
As fierce the oven glows.
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.
“Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
ted prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly.”
Then Antonin, with hands
The fire has toughened, throws
A shovelful of coal.
And with the coal, since light
Can come from man alone,
He casts in part his sight,
His very eyes, and they
That shine as blue and bright
As flowers, along the wires
Glide on, above the town
And shine in cafés,
Theatres, and best
Of all on tables where
Families collect,
In glowing, radiant light.
“Comrades of the power-house,
The wife I have is strange.
For when I look upon
Her eyes, she weeps and says
Some spell must be on me,
Because my eyes are changed.
For when she married me,
She says, my eyes were fine,
And like two circles great:
But now two tiny bits
Remain upon my face
As on an empty plate.”
Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.
A Antonín zas jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, spíš musí,
neboť muž vžycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc s obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
His fellow workers laugh,
And with them Antonin.
So, in the depths of night,
Amid electric stars,
They think a little while,
Remembering their wives
Whose childish fancies dream
That for themselves alone
Their menfolk came to life,
To have them for their own.
And Antonin, as five
And twenty years before,
With shovel heavier still
Swings wide the oven door.
A woman’s point of view
Is hard to understand.
She thinks in other terms
And yet her words are true.
Among the coal he casts
The flower of his eyes,
Unknowing what he does
Or else, perhaps, impelled.
For always man desires
To soar above the earth
With eyes that glance afar
And hold the world between;
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:
“Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem,—nevidím.”
Sběhli se soudruzi,
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevřená.
And like the sun and moon,
From both its sides to move
And shine within its gates
In rays of life and love.
That moment Antonin,
The horny stoker, saw
His five and twenty years
Beside the furnace door,
The years in which the knife
Of flame had cut his eyes.
And recognising that
A man can ask no more
Than this, to die a man,
Above the darkness wide
Above the spreading world,
Enormously he cried:
“Comrades of the power-house,
I am blind-I cannot see.”
His comrades rushed
In shock and fright.
They bore him home
In double night.
One night, a wife
And baby mourn;
The other night
A Blessed Dawn.
"Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vžycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?”
Neslyší slepec,—do tmy se propadá,
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy.
Však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa,—to jsou oči čísí,
to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
“Antonin,
My husband, see,
Why do you come
This hour to me?
That other love
Why did you desire?
That lover of steel,
Shovel and fire?
Why two loves struggle
In each man’s eyes?
One love he kills,
Of the other dies.”
The blind man does not hear—
The darkness swallows him;
He sinks; by darkness’ hands
Enveloped and caressed.
And now his wounded heart
Is parting from his breast,
Is seeking to be healed,
In other wrappings dressed.
And yet, above the dark,
The dark of blindness, hangs
A lamp of radiant joy—
No radiant lamp, but eyes.
The eyes are yours, that gave
To all the world their sight,
To see most clearly
And never dim their light.
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má,—ženo má,
neplač!
Then, stoker, see yourself,
Exalted, even though
Your tortured body die:
You gaze down on yourself,
In blindness as you lie.
The worker is mortal,
The work lives on:
The stoker is dying,
The lamp sings on:
“Weep no more,
My love, my wife,
Weep no more.”